Plzeňští strojvůdci:Popisy, rady, návody, pomůcky, zajímavosti

Vizitka z Plzně

Slavná éra parních lokomotiv je ta tam. Upřímně řečeno, bylo to něco. Jen si vzpomeňte, když to rozjel třeba Albatros s "Nexem" 4001. Ohon jisker za ním jen vlál. Strojvedoucí s pomocníkem se spíš podobali horníkům než železničářům, ale časy se mění. Dnes se jezdí v čisté košili, kravatě, na stanovišti strojvedoucího je v mnoha případech kobereček a turnusové stroje si zaměstnanci udržují v čistotě.

"Nepřeháním", když řeknu, že lokomotivu T478.3330 z lokomotivního depa Plzeň poznáte na dálku, protože se jí blyští i střecha. Lokomotiva je však pouze stroj, který vykonává práci na příkaz člověka. Sama se nerozjede, ani neumyje. Čtyřčlenný kolektiv této lokomotivy tvoří vedoucí BSP Václav Beneš, Ladislav Houdek, Miroslav Vyvial a Stanislav Kalaš.

„Od roku 1973 jsme vystřídali tři lokomotivy." říká L. Houdek. „Na té první T 478.3073 jsme najeli 200 000 km do pravidelné prohlídky R4. Na druhé T478.3210  jsme nechali provést dvě prohlídky R3 a najeli do R4 celkem 285 000 km. Tento stroj pak ještě najel další kilometry do 330 000 km. Loni rozhodlo vedení našeho depa obsadit rychlíky novými lokomotivami. Byla nám přidělena T478.3330. Ta má za sebou v současné době prohlídku R3 a ujeto 110 000 km bez nejmenší závady."

Není však maličkost udržovat lokomotivu stále v pěkném stavu. Při návštěvě v plzeňském lokomotivním depu mi řekl náměstek náčelníka depa ing. Vladimír Zuska: „Chtějí ukázat více než ostatní."

Rozhodně si nemyslím, že by ostatní kolektivy byly horší než tento. Na nástěnce u strojmistra v garážích plzeňského depa se přesvědčíte, že každý měsíc tu vyhodnocují  nejlepší v soutěži. I v úsporách, které nejsou zanedbatelné. Tisíce litrů nafty a stovky litrů oleje mají Plzeňští na kontu úspor. A bylo by jich ještě více, kdyby právě na trati Praha - Plzeň bylo méně pomalých jízd. Platí to hlavně o úseku z Prahy do Berouna.

              

 

                    Plzeňáci v Praze se strojem T478.3210

 

Vraťme se však k lidem z naší lokomotivy. Přijedou-li do Prahy, ani na tu krátkou dobu, kterou mají před zpáteční jízdou, neodpočívají. je třeba seřídit to a zase ono, promazat, dotáhnout. Pak přijde na řadu žebříček a už se čistí, leští, pulíruje. Věřte nebo né, ale mnohdy i ten kastrůlek s obědem shltne Václav Beneš těsně před tím, než výpravčí zvedne výpravku k odjezdu. Prostě je to jejich milovaná lokomotiva. A jak už to mezi lidmi bývá, občas padne i nějaké to chlapské slovo, ale hned se zase jede dál.

Strojvedoucí V. Beneš s pomocníkem.

Nejen lokomotiva je však jejich životní náplní. Když je turnusové volno, pak Stanislav Kalaš patří dětem, pro které v místě bydliště pořádá závody a branné hry. Miroslav Vyvial zase organizuje školení a schůze, které vyplývají z jeho stranické funkce. Jsou to prostě lidé jako ostatní, každý se svými starostmi a problémy. jen jejich lokomotiva je trochu jiná. Přesvědčíte se o tom sami, když ji uvidíte, jak uhání se "Západním expresem", "Mnichovanem" nebo s jiným rychlíkem. Chtějí ukázat víc než ostatní. "Perla plzeňského depa", jak byla lokomotiva před časem nazvána, je dobrou vizitkou jejich i depa. ÚV KSČ a Vláda ČSSR udělili kolektivu BSP lokomotivy T478.3330 čestné uznání za výsledky, kterých dosáhl svou příkladnou prací.

 

Když člověk blbne… aneb To by byla ostuda mít za čistou mašinou špinavé vozy

Dost dobře jsem se učil a strojvůdcem jsem se chtěl stát odmala. Asi jsem tím zklamal mé učitele i rodiče, ale to rozhodnutí za to stálo. Sám sebe jsem nezklamal. Koleje a mašiny jsou můj svět. Vždy jsem ale byl a stále také jsem recesista. 
Po škole jsem nastoupil do depa v Plzni, o když jsem to měl do Chebu z hlediska bydliště v Mariánských Lázních lepší. V Plzni ale ještě jezdila pára a to rozhodlo. Vždy jsem dbal, aby se mašina blejskala, a tak jsem se šprickou a pucvolí pulíroval každou volnou chvilku. Stalo se mi to ale jednou dokonce osudným, na mastnotě mi sklouzly nohy a spadl jsem z tendru. Dost nešťastně, zlomil jsem si na pravé ruce pět zápěstních kůstek. Měl jsem tenkrát tu ruku pět měsíců v sádře. Ale marodit jsem nešel. Jen jsem se domluvil a byl jsem přeložen jako pomocník do sergejové skupiny. 

Kolega Václav Prokopec za řízením lokomotivy T679.1566. Záběr byl pořízen v dubnu 1984 u vjezdu do železniční stanice Zdice.

Pára zmizela rychleji než moje sádra, a tak jsem na sergejích zůstal. V Plzni tehdy byly čtyři turnusy po pěti lokomotivách T 679.15… Byli to samí krasavci. Čety se předháněly a každý si na mašinu dbal a nějak ji vyšperkoval. V turnuse jsme vozili uhelné vlaky ze Žatce (někdy jsme zajížděli do Mostu) přes Plzeň na Českou Kubici a rychloběžky z Prahy. Jezdil jsem tehdy s Jaromírem X. Po nástupu do směny jsme téměř vždy mašinu otřeli od střechy až po kola. Když jsme zajeli na vlak, tak jsme losovali. Kdo vytáhl krátkou sirku, strávil cestu do Žatce ve strojovně a se sluchátky na hlavě ji za jízdy myl. Při trošce zručnosti se tato práce dala zmáknout se třemi kbelíky za dvě až tři hodiny. V Žatci jsme se potom vykoupali a zpět jsme jeli v uniformách a užívali si to. Mezi četami vládlo furiantství a dělali jsme si navzájem legrácky. Zažili jsme mnoho veselého a rád na ten čas vzpomínám.

Jednou byl takový krásný jarní den, sluníčko hřálo, země voněla jarem a mašina se blejskala. Hned se lépe dělalo. Přinesl jsem tehdy do práce plechovku bílé acentonky, že obnovíme nátěr na pluhu a na podvozku. Měli jsme tam takové bílé linky. Nevím už, kde jsme stáli, ale téměř vše, až na jednu polovinu předního pluhu, jsem stihl natřít. Potom ale bylo „volno” a jak jsem vylézal na lokomotivu, rozbil jsem láhev s ředidlem. Jaromír povídá: „V Žatci to v depu doděláme.” Jenže v Žatci honem na vlak, žádné depo a rychle pryč, potřebovali koleje. 

Jaromír jede, já držím plechovku s barvou a štětce. Barva houstla a hlavně štětec volal po ředidlu. „Neboj, jak nás uhnou, doděláš to! Jako naschvál pořád VOLNO. Všichni stáli a my jeli. Najednou Jaromír brzdí. Zastavili jsme v takovém úvozu. „Jdi si to natřít, já vyndám žebřík a ještě ji otřu nasucho”. Tak jsme se do toho dali. Stáli jsme asi půl hodiny. Dodělali jsme v klidu svou práci, umyli se a vyrazili dál. Za druhým obloukem vidíme signalistu, jak nám jde v koleji vstříc. Nebyly ještě vysílačky, a tak výpravčí poslal naproti posla. „Brzdil nám vůz.” Mrkli jsme na sebe a bylo vysvětleno. 

To ale ještě toho dne nebyl konec. Troška barvy zbyla a Jaromír najednou povídá: „Vem to, já jdu natřít na střeše hříbek (kryt ventilátoru). Tak jsem jel a Jaromír vylezl na střechu a za jízdy vypotřeboval zbytek té bílé barvy. Potom jsme stáli v Plasech. Vylezli jsme na stráň nad nádražím, sedli na mez a dívali se, jak se zapadající slunce odráží v boku lokomotivy. 
Když Jaromír potahoval druhou startku, obrátil se ke mně a povídá: Vašíku, jestlipak vidíš to co já?” Díval jsem se na mašinu a na vlak, který byl za ní. „Jaromíre, já myslím, že nejlíp to uděláme, když ty tři vozy za mašinou dáme na třetí kolej, s mašinou sáhneme pro těch dalších pět, s nima pro ty tři na třetí a zpátky do vlaku.” – „Jo, to je přesně ono.” Dokouřil startku a šli jsme na to. Nevím, co nakecal té výpravčí, ale pravdou je, že za dvacet minut jsme těch pět nových wapek měli za mašinou. To by byla přeci ostuda, aby za čistou mašinou byly špinavý vozy!

Takových volovin jsme se nadělali, že by z toho mohla být knížka. Je to už skoro pětadvacet let. Většinou jsou chlapi z těch turnusů už v důchodu a někteří i po smrti. Asi by nám dnes nevěřili, že se nemáme čas ani najíst, kdeže ještě vymýšlet kratochvíle s lokomotivou. Stejně tak, co přijdou po nás, neuvěří, že vykolejení přes výkolejku stálo třeba jen flašku rumu. 

Když na nějakou lokomotivu vystoupím a rozhlédnu se, vzpomenu, co Jaromír často říkal: Tohle je naše mašina. Ty ostatní patří náčelníkovi a pracujícímu lidu.”

pro Zájmy strojvůdce vzpomínal kolega Václav Prokopec

 

Všetko o železnici

Vše, co se týká železnice sbírá výpravčí Vojtěch Vaško z Nitry (na snímku Mgr. Kolomana Zúrika). Jeho bohatou sbírku tvoří fotografie, známky, zvukové záznamy, diapozitivy, tiskoviny, pohlednice a různé předměty, které souvisí s vlaky a železničním provozem. Za každým je kus jeho úsilí spojeného s hledáním a mnohé exponáty jen jeho zásluhou neskončily na smetišti nebo ve šrotu.

 

 

 

 

 

 

Komentáře